Zámek Červený hrádek

191

Vstup ZDARMA

 

 

 

 

 


Adresa:
Červený hrádek 1, 431 11 Jirkov
Tel: +420 608 200 697
Web: www.zamek-cerveny-hradek.cz
GPS: 50°30’40.69″N, 13°26’37″E

Otevírací doba:
Út – Ne 10.00 – 17.00

Historie hradu:
Původní hrad Borek byl založen krátce před rokem 1415 rodem Kraa. Protože byl další z pánů Václav z Moravěvsi a Kopist katolík a odpůrce revolty, byl hrad Borek roku 1421 dobyt husity a vypálen. Hrad byl dokonce na čas opěrným bodem samotných husitů, ti jej pak znovu obléhali i v letech 1432 a 1433 (opět byl dobyt). Ve 20. letech 15. stol. byl opravován, nově pokryt a jeho fasáda byla červeně natřena. Tehdy získal i nové jméno – Červený hrádek.
V průběhu následujících let hrad postupně obývali Konipasové, Ojíř z Očedělic a od roku 1472 Glatzové ze Starého Dvora. Lorenz Glatz v roce 1516 odkázal panství své dceři Anně, provdané za Šebestiána z Veitmile, pána Chomutova. Šebestián byl v době šmalkaldské války nejvyšším polním maršálem Čech. V té době byl Červený hrádek na čas dobyt Sasy (1547), během několika týdnů jej však Šebestián získal zpět. Jeho dědicové panství prodali Kryštofu z Karlovic. Ten se zajímal spíše o komerční zaměření panství, které postupně rozprodával. Nakonec si nechal jen kamencovou huť a důl, od roku 1576 zbytek panství na dva roky patřil jeho nevlastímu synovi Augustovi Gersdorfovi z Gersdorfu.

Hrad po té koupí získal Bohuslav F. Hasištejnský z Lobkovic, který postupně vykoupil zpět bývalé části červenohrádeckého panství. Protože byl zároveň majitelem nedalekého Chomutova, s tímto městem dějiny hradu sdílely stejný osud až do roku 1605. Bohuslavův syn Jáchym směnil svůj rozsáhlý majetek, bohatší o pozůstalost po manželce, se svým bratrancem Jiřím Popelem z Lobkovic a odešel na Mladoboleslavsko. Jiří Popel nastolil tvrdý rekatolizační kurz. Za pomoci jezuitů, které do Chomutova sám povolal, jednal se svými poddanými nekompromisně. Vzpouru Chomutovských proti nastavenému trendu potrestal v prostorách Č. hrádku exemplárním trestem – popravou dvou vzbouřenců, vězněním dalších a odepřením všech privilegií Chomutovu. Vynutil si tak přísahu věrnosti svých odpůrců. O tři roky později, v roce 1594, se však Popel sám znelíbil císaři Rudolfu II., byl uvězněn a zbaven veškerého majetku. Panství si sice oddechlo, ale z rozhodnutí královské komory bylo po částech rozprodáváno. V roce 1605 koupil část panství s hradem, Jirkovem, zámkem v Blatně a 24 vesnicemi Adam Hrzán z Harasova.

Bohatý Adam Hrzán byl zároveň velmi šetrný a neměl příliš chuti podpořit stavovské povstání v roce 1618. Přesto tak pod nátlakem učinil. I když již následujícího roku zemřel, byl z finanční podpory povstání po jeho porážce obviněn. Jeho tři synové měli být za tentýž postoj potrestáni zbavením veškerého majetku, který nakonec zachránili za cenu obětování celého statku v Lanškrouně. Během následující třicetileté války byl hrad několikrát obléhán, dobyt, vydrancován a dvakrát dokonce vypálen. Koncem 30. let zemřel Adamův dědic Jan, vdova po něm se provdala za císařského plukovníka Morzina, jehož vojsko mělo ležení v Chomutově. Na čas však Červený Hrádek získal Axellill z Leffstadu, neboť v jistotě, že Švédové mají vítězství pevně v rukou, švédská královna obdarovávala své generály českými panstvími. Na konci 40. let se však vývoj války zvrátil v neprospěch švédských vojsk, panství se proto vrátilo původním držitelům.

Panství roku 1646 převzal Jan Adam, syn Jana Hrzána. Pozdější žatecký hejtman, český místodržící a nejvyšší lovčí a říšský hrabě (od roku 1660) však držel v rukou neopravitelnou zříceninu. Přesto přistoupil k její renovaci a na částech původní stavby nechal zbudovat nový objekt. Včetně přípravných prací trvala stavba zámku 20 let (1655 – 1675). Tehdy získal svou dnešní podobu. Není jisté, kdo byl navrhovatelem barokního zámku, řada indicií a typických prvků nasvědčuje, že architektem byl Antonio della Porta, který v té době v severních a severozápadních Čechách působil. Autorem štuků je pražský Jan Spatz. Po dostavbě zámku se ještě řadu let pokračovalo v úpravě interiérů. Nejpozoruhodnějším a nejvíce zachovaným je rytířský sál v 1. patře, sahající až do podstřeší. Je bohatě architektonicky členěn a vyzdoben štuky, mytologickými sochami a malbami bitevních výjevů. Hodnotná je i částečně zachovaná původní výzdoba zámecké kaple.

Po smrti Jana Adama v únoru 1681 panství převzal jeho syn Ferdinand Maxmilián, za něhož se v pracích na interiérech pokračovalo, z nedostatku financí však pomaleji. V letech 1687 a 1688 na zámku působil sochař Jan Brokoff, který pro zámek vytvořil soubor soch, 2 kašny, vázy na schodišti a další díla. Na zámku se tehdy narodil i Brokoffův syn, Ferdinand Maxmilián, v Evropě později proslulý barokní sochař.

V letech 1696-97 se na panství vystřídali tři bratři Hrzánové. Ferdinand Maxmilián panství postoupil Arnoštu Karlovi, ten však brzy na to zemřel a panství připadlo Zikmundu Vilémovi. Tomu se podařilo panství rozšířit opět o údlický statek, vlastnictví Hrzánů prodané v roce 1689. Za Zikmunda bylo na východním průčelí přistavěno barokní schodiště. Roku 1707 panství odkoupil Ondřej z Lichtenštějna, po jeho smrti majetek spravovala ovdovělá manželka, později jeho dcera Dominika, provdaná za knížete Jindřicha z Auersperka.

V roce 1742, kdy Marie Terezie počala vést válku s polovinou Evropy, aby uhájila nárok na své dědictví, byl zámek střídavě obsazen francouzskými dragouny, saskou posádkou a nakonec bavorskými jezdci. S nimi se utkali uherští husaři a panduři a Bavoři byli poraženi. V průběhu sedmileté války byl pak roku 1762 zámek obsazen Prusy, kteří po tři týdny panství plenili. Zámek byl znovu opravován, a to již za dědice panství Jana Adama z Auersperku, který majetek převzal v roce 1766.

Rokem 1771 začíná období působení Rottenhanů. Panství koupil Jan Alexandr, o šest let později jej předal synovi Jindřichu Františkovi, rakouskému státnímu ministrovi a presidentu nejvyššího soudního dvora. Jindřich František z Rottenhanu byl velmi podnikavým a jedním z nejvýznamnějších mužů své doby. Jako průkopník textilního průmyslu se stal zakladatelem řady manufaktur nejen na svém panství, založil železárnu (Gabrielina Huť u Brandova) a výrobnu dřevěného zboží a hraček (v Kalku). Zvelebil své panství a především zámek. Za jeho působení byla rozšířena zámecká kaple, vybudována knihovna, upraveno průčelí, byla rozšířena a upravena zámecká zahrada a založen anglický park. Na Jindřichův pokyn byla založena ve své době proslulá zámecká lesní školka v Blatně, první svého druhu v Rakousku.

Schopnosti a nadání svého otce zdědila Jindřichova mladší dcera Gabriela, provdaná za hraběte Buquoye. Po smrti svého otce v roce 1809 převzala panství. Dobová svědectví hovoří o jejím vřelém vztahu ke svým poddaným, jejichž bídu se snažila zmírnit podnikáním sbírek a vánočními dary. Podporovala umění a literaturu, v jejích službách působil Jan Křtitel Tomášek, významný skladatel předsmetanovské doby. Měla také oporu ve svém manželovi Jiřím Buquoyovi, vysoce vzdělaném muži, který podporoval průmyslovou výrobu a sám se například na sklářské výrobě podílel.

V roce 1863 panství převzala jejich dcera Isabella, hraběnka Trautmannsdorfová. Tu později vystřídala její dcera Gabriela, provdaná za prince Ludvíka Hohenlohe – Langenburg. Panství od roku 1892 spravoval jejich syn Gottfried Hohenlohe. Ten provedl další větší úpravy zámku.
Rod Hohenlohe – Langenburg byl posledním šlechtickým rodem, který panství a zámek vlastnil. Gottfried měl 6 dětí, zámek nakonec obýval Max Egon, s nímž ostatní sourozenci vedli letitý spor o dědictví nejprve v Chomutově, později v Lipsku. Spor však nebyl nikdy ukončen. V srpnu 1938 Max Egon umožnil předáku sudetských Němců Henleinovi a anglickému lordu Runcimanovi schůzku, která předznamenala následnou Mnichovskou dohodu. Zámek se tak neslavně zapsal do dějin. Proto byl rodu Hohenlohe hned v roce 1945 zabaven, spor o dědictví se tak stal bezpředmětným.

Ještě krátce po znárodnění byl zámek v doprovodu kastelána přístupný. Pak v jeho prostorách vzniklo rekreační středisko školní mládeže, později v něm sídlila správa domova invalidů zahraničního vojska, po něm domov řeckých dětí, pak internát a učiliště hornických učnů a po něm ubytovna studentů chemické průmyslovky a školící středisko Chemických závodů v Záluží u Mostu. Od roku 1967 zámek využívala chomutovská nemocnice jako ozdravovnu pro dospělé, nakonec jako léčebnu dlouhodobě nemocných (LDN) a jako detašované pracoviště rehabilitačního oddělení nemocnice.

V průběhu prvních dvaceti let po osvobození zámek chátral, udržoval jej až OÚNZ, když v zámku působila LDN. O zámecký park a oboru se v mezích možností staral lesní závod Janov tehdejších Svč. st. lesů Teplice. Původní vybavení zámku bylo v letech 1945-46 Národní kulturní komisí sepsáno, označeno a rozvezeno na různá místa. To však v úplnosti podchyceno nebylo, a tak se dnes tehdejší inventář velmi těžko hledá. Přehled je dnes jen o zámecké knihovně a obrazech. Ty jsou k vidění na zámku v Benešově nad Ploučnicí a také v Okresním muzeu v Chomutově, jen obrazy  z Krásného Dvora se na zámek vrátily.

Zámek, od roku 1996 v majetku města Jirkova, je dnes skutečným centrem kulturního a společenského dění v Jirkově a program jeho kulturní sezony láká veřejnost i z jiných koutů republiky.

V roce 2006 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce a bylo zde vybudováno vzdělávací zařízení a  centrum cestovního ruchu. Své sídlo tu má  Kulturní, vzdělávací a informační zařízení Jirkov, příspěvková organizace, která zámek spravuje.

Optimized by SEO Ultimate